Červen 2012

Vytrvalost ve víře před Boží tváří Jakub 5

25. června 2012 v 7:23 | Grizly |  Kázání
Orientace

Milí Kristovi přátelé, dnes zakončujeme naši sérii kázání o Ježíšově etice, postupně jsme si vyložili celý list Jakuba, kapitolu po kapitole. Viděli jsme, že Ježíšova etika není založena na nějakých příkazech či zákazech, ale na důsledcích víry křesťana. Když důvěřujeme Pánu a odevzdáváme každý den své mysli, srdce, ruce, nohy a životy do Božích rukou a necháme se naplňovat Duchem Božím, naše životy voní Kristem a naše víra není mrtvá, ale je naopak živá a Bohu se líbí. Člověk však není ospravedlněn ze skutků před Bohem, ale z víry. A naopak, člověk dosvědčuje a ospravedlňuje víru v Krista před lidmi pomocí skutků. Víra a skutky patří k sobě, jako tělo a duch, jako kuře a brambory nebo chléb a víno.

Ve třetí kapitole Jakub mluví o ovládání našeho jazyka. To, co je v našem srdci se prozradí, když otevřeme ústa. Kdo má srdce u Boha, mluví dobré věci a žehná druhým. Kdo má naopak v srdci zlo, mluví zle, pomlouvá a škodí svými slovy sobě i druhým. Jakub nás vybízí, abychom se obrátili k Bohu a dovolili mu zkrotit naši žádostivost, aby nás naše zlá slova nezničila. Ve čtvrté kapitole Jakub pokračuje ve výkladu o pýše. Nemáme kompromitovat naši víru přátelíčkováním se se satanem a hledání toho, co hledají lidé tohoto světa - klamné hodnoty, které vedou k modlářství a od |Boha. Tyto hodnoty jsou zřejmé, je to láska k penězům, milování moci a slávy a pochlebování mocným tohoto věku. Křesťan se neklaní vlivným a mocným, protože uctívá Boha. Křesťan nepotřebuje shromažďovat moc a vliv, protože je dítětem nebeského Otce, který má všechnu moc a slávu. A křesťan nepotřebuje neustále žít v úzkosti a strachu, že se nezaopatří, protože důvěřuje Bohu, který dává vše, co potřebujeme. Křesťan ale není líný, ale poctivě a tvrdě pracuje, jak je mu uloženo a pak dokáže sedmého dne odpočinout. Křesťan je osvobozen od workoholismu ke spočinutí v Bohu a radosti z něj a zároveň je povolán ke smysluplné práci a radosti z požehnání, které práce přináší. Nakonec nás Jakub varuje před pokrytectvím, před postojem dvojí tváře. Když víme, že tento život je pomíjející a každý den žijeme pro Boha, jsme svobodní od úzkosti, strachu a marností tohoto světa a můžeme naopak prožít radost z Boha a důvěřovat mu každý den.

Nyní se dostáváme do páté kapitoly, která je shrnutím celého listu Jakuba. Tato kapitola mluví o životě v bázni Boží. Za prvé, prvních 6 veršů mluví o pomíjivosti bohatství a slávě Boží. Jakub nás vede k pokání ze spoléhání se na marné bohatství, slávu a bezmezného užívání si, které vedou do pekla. Za druhé, verše 7 až 12 mluví o trpělivosti v nadcházejícím Božím soudu, který odhalí, kde je srdce člověka. Jakub nás vede k prostému životu před Boží tváří, k jednotě slov a skutků. Vaše slovo buď ano ano, ne ne. Máme být důslední v dodržování slibů a jednat v souladu se svým slovem. V opačném případě nám hrozí soud. Jakub nás vybízí, abychom byli trpěliví v těžkostech a důvěřovali, že Pán bude soudit nespravedlnost a přenechali soudy Jemu. A za třetí, verše 13 až 20 mluví o modlitbě jako základu lidského života. Opravdová modlitba spravedlivého člověka je Bohu milá a takovou modlitbu Bůh rád vyslyší, ať už se modlíme za uzdravení nebo v nedostatku či se jedná o modlitbu pokání. Tedy celá pátá kapitola je cestou od modloslužby v tomto světě k pravé bohoslužbě a věrnosti Pánu. Od marného spoléhání se na mamon a obžerství srdce, mysli a žaludku nás vede Pán Ježíš k trpělivosti ve víře a vytrvalosti. Ve víře se modlíme vroucí modlitby, které nás očišťují od našich hříchů a model. A Pán Bůh takovou modlitbu vyslyší a z Jeho milosti dává požehnání a nakonec i život časný a věčný.



Víra a skutky Jk 2,14-26

4. června 2012 v 13:50 | Grizly |  Kázání
Hlavní teze: Víra bez skutků je mrtvá (v17, 26): Bůh je nejvíce oslaven skrze živou víru



Úvod

Znáte film Matrix? Vzpomínáte si na scénu, kdy Neo spadne při testu z mrakodrapu a příšerně si nabije o beton? Probudí se v lodi Nabukadnesar a říká: "to nebylo jen jako, že ne?". Morfeus mu říká zajímavou myšlenku: když se zabiješ v matrixu, zemřeš i ve skutečnosti. Tělo bez mozku není k ničemu. Když odhlédneme od této filosofické myšlenky, Jakub v našem dnešním textu říká něco podobného. Víra bez skutků je mrtvá. Přirovnává tuto skutečnost k tělu a duchu: Ve verši 26 v druhé kapitole říká: Neboť jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků. To věřím bude dobře rezonovat s dnešním zamyšlením. Pokračujeme v sérii Ježíšova etika a dnes vykládáme text z Jakubova listu, 2. kapitoly, od 14. do 26. verše. Posledně nám Tomáš Uher připomněl v předchozí pasáži, že křesťanský život je charakteristický jednak tím, že nestraníme druhým, neupřednostňujeme druhé pro jejich mocenské, společenské či ekonomické postavení, stejně jako Bůh nestraní lidem významným. Na druhou stranu jako Bůh straní lidem v lidských očích bezvýznamným, stejně tak křesťan si nachází čas na lidi, kteří mu nemůžou dodat na důležitosti ve společenských kruzích.

Z Božího slova jsme si uvědomili, že křesťanský životní styl není něčím nařízeným či vynuceným, Ježíšova etika a křesťanský životní styl popisovaný v Jakubově epištole je důsledek naší víry v Krista. Chtěl bych nám připomenout důležitý verš, který věřím tvoří páteř této epištoly a dobře vyjadřuje tuto duchovní skutečnost. Nacházíme jej dvakrát v prvních dvou kapitolách a Jakub jej nazývá dokonalý zákon svobody. 1. kapitola, 25. verš říká: kdo se zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá... ten bude blahoslavený pro své skutky. Dnes na tuto skutečnost navážeme. A znovu to říká Jakub v druhé kapitole: Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni dokonalým zákonem svobody. Tedy křesťanský životní styl je záležitost vnitřní. Jednat jako křesťan není naše povinnost, ale je to záležitost změny srdce. A v této souvislosti je na místě klást otázku: je možné věřit a nečinit dobré skutky? A protože se touto otázkou zabývala již první církev, není nic lepšího, než navštívit náš dnešní text z 2. kapitoly, od 14. do 26. verše. Poprosím Evu, aby ten text pro nás přečetla.



1. Co je platné... (14-17)

14 Co je platné, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra zachránit? 15 Budou-li bratr nebo sestra nazí a budou mít nedostatek denní obživy, 16 a někdo z vás jim řekne: 'Odejděte v pokoji, zahřejte se a nasyťte se', a přitom jim nedáte to, co potřebují pro své tělo, co je to platné? 17 Tak i víra: nemá-li skutky, je sama o sobě mrtvá.



Křesťané v první církvi stranili lidem bohatým a vlivným a zanedbávali chudáky a lidi bezvýznamné. I v dnešní církvi k tomu nevyhnutelně dochází, když dochází k nárůstu rozdílů mezi lidmi. To je kontext těchto prvních čtyřech veršů. Asi nás nepřekvapí, že si jako křesťané hledáme různé důvody, jak si ospravedlnit své vlastní chování. Je to i v tomto případě. Křesťané, kteří stranili bohatým a vlivným, ale chudé zanedbávali, se snažili najít teologický argument, jak si uchovat nálepku křesťan a zároveň ospravedlnit své pokrytecké počínání. Přece, když věřím, tak už je jedno, co dělám. Přece všechno učinil Bůh a já už nemusím dělat nic, ne? Jakub, bratr Ježíše tento názor v církvi ostře konfrontuje: popisuje názorný příklad. Když budete mít mezi sebou potřebného člověka, myslíte, že stačí mluvit a žehnat mu? Stačí říct, buď nasycen nebo zahřej se? Stačí se za toho člověka pomodlit a pak ho poslat s prázdnou pryč? Čtenář Jakubových slov jednoznačně cítí, že je s tímto postojem něco zvráceně špatného. Samozřejmě to nestačí. Nestačí říkat: Bůh Ti žehnej, s Pánem Bohem a přitom když vidí praktickou potřebu, nehnout prstem. Ale je to právě naopak: jestli toužím oslavit Boha a naplnit svou víru, je třeba něco udělat. Ne proto, abych si zasloužil přijetí od Boha, ale právě naopak: Protože jsem milovaný a přijímaný Bohem, můžu zahrnout praktickou láskou k bližnímu i druhé, kteří jsou odmítaní a pohrdaní v tomto světě. Jakub spoře a drsně prohlásí: víra bez skutků je mrtvá. Tedy Jakub nás varuje před nečinností a nabádá nás, abychom praktikovali křesťanskou víru pomocí skutků. Slovy apoštola Pavla: s bázní a chvěním uskutečňujte své spasení.











2. Někdo však řekne... (18-20)

18 Někdo však řekne: 'Ty máš víru a já mám skutky.' Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na svých skutcích. 19 Ty věříš, že je jeden Bůh. Dobře činíš. Také démoni tomu věří, avšak chvějí se. 20 Chceš však poznat, ó prázdný člověče, že víra bez skutků je neúčinná?



Teď se dostáváme k důležitému místu. Dá se stavět víra a skutky proti sobě? Máme vidět Jakuba jako toho, kdo hájí skutky na úkor víry? Máme vidět Pavlovo pojetí ospravedlnění skrze víru v napětí s Jakubem? Pokusím se na tyto otázky odpovědět. I když mezi vykladači existují různé způsoby výkladu, zdá se mi nejlogičtější a nejvhodnější vykládat tyto verše následovně. Jakub předjímá možnou námitku posluchače v církvi. Není to námitka nevěřícího člověka, ale naopak věřícího. Posluchač namítá - ty máš víru a já mám skutky. Připadá mi logické, že Jakub tuto námitku cituje ze své osoby: tedy moje víra se projevuje na skutcích a ty říkáš: já mám víru. Vírou tady nemyslí skutečnou křesťanskou víru, ale myslí tím vyznání, kterému chybí láska. Myslí tím věroučný systém, který předpokládá Boží existenci, ale takto pojatá víra není k ničemu. Jak jsme již řekli před chvílí. Tato "víra", pokud je vůbec vírou, neprospěje chudákovi, který chce nasytit a zahřát. Takto pojatá víra je k ničemu, je mrtvá a Jakub nás později varuje, že dokonce nevede ani ke spáse. To samozřejmě způsobuje dodnes velmi rozpačité reakce většinou od křesťanů, kteří se někdy cítíme usvědčeni či dotčeni nárokem Jakubových slov. Ale proč se takto cítíme dotčeni? Jakub neříká, že děláš málo. Nebo že nejsi dobrý křesťan nebo křesťanka. Neříká, že křesťan, který se nebude dost snažit, půjde do pekla. Jakub varuje lidi, kteří si hrají s Pánem Bohem, kteří chtějí spoléhat na spekulaci a náboženskou přetvářku. Takové lidi Jakub varuje, že takto založená víra není vírou v Krista a je prázdná. Je neúčinná, je k ničemu a nevede ke spáse. Slovy Ježíše, strom se pozná po ovoci. Je-li někdo věřící, je nevyhnutelné, že jeho víra v Krista se projeví soucitem a milosrdenstvím. Víra v Krista se projeví tím, že nebudeme druhým lidem stranit a vážit si víc našich sponzorů než našich chudších bratrů a sester!

Jakub říká přeci, že je dobré mít metafyzické přesvědčení o Bohu. Je dobré vědět, že Bůh existuje. Doslova dobře činíš! Ale druhým dechem dodává: i démoni takhle věří a navíc - mají z Boha strach. Ale působí metafyzické přesvědčení víru a spásu? Stačí se Boha bát? Ne. To je málo. Neříkejme, že věřit nestačí. Není dostatečné říct, že musíme navíc jednat. Pokud bychom to postavili takto, měl by se ozvat text Galatským od apoštola Pavla a varovat nás, že kdo k víře něco přidává a zvěstuje jiné evangelium než Kristovo, budiž proklet! Takže jak to vlastně je? Je dřív vejce nebo slepice? Víra nebo skutky? (pauza). Zdá se mi, že je velká shoda mezi vykladači a já tomu také tak věřím, že víra je ze slyšení Božího slova a že víra předchází dobré skutky. Když si uvědomíme, jak moc nás Bůh miluje, že obětoval vlastního Syna za nás a konkrétně za mě, pochopím hloubku Boží lásky... Jedině tehdy, když přijmu dobrou zprávu, že Kristus už za mě zemřel a já nemusím umřít, teprve tehdy můžu mluvit o víře. Víra není nějaké divné slovo, které se rovná bobříkům dobrých skutků. Křesťanská víra a evangelium se nedá zaměnit za skutkaření a aktivismus. Křesťanská víra a obrácení se ke Kristu je vždy první, co existuje v křesťanském životě. Zároveň ale platí, že důsledkem víry je láska k bližnímu. Láska není jen nějaké abstraktní slovo, ale je vždy vyjádřeno k někomu konkrétnímu. Ať už je to láska k manželovi... Uvařím oběd, připravím snídani nebo starání se o nemocného. Nebo je to rodinná situace a přijímání nedokonalých bratrů a sester. Nebo je to láska k cizincům. Nebo je to odpuštění nepřátelům. Láska má mnoho podob, ale je velmi konkrétní. Láska je sloveso: miluj. Miluji. A láska má vždy předmět. Láska miluje někoho. Miluju Mirku. Miluju bratra. Miluju sestru. To je doufám velmi jasné.

Když mám to, co Jakub říká shrnout, Jakub nás varuje před dvěma extrémy: na jedné straně je to prázdný intelektualismus - tedy záměna živé víry za mrtvé a hezky znějící fráze a spekulace. Ty k lásce samy o sobě nevedou a rozhodně ne ke spáse. A na druhé straně ani není možné zaměňovat víru a skutky. V dnešní době se stále silněji ozývá hlas lidí, kteří říkají: jsem dobrý člověk. Jsem tolerantní, nikomu neubližuju. Nebo v Boha nevěřím, ale mám rád lidi. Nebo do kostela nechodím, ale v Pána Boha věřím a mám rád bližního. Nemůžeme se zastřešovat vágním přesvědčením, že mám "nějak" rád druhé a to že je křesťanská víra. Prostě není.

Takže na místě je připomenout rovnováhu. Nebo jinými slovy úzké sepjetí víry a skutků. Nebo chcete-li, víra, která se projevuje prakticky. Víra se naplňuje na skutcích a dochází dokonalosti. Věřím, že když lidé uvidí, že křesťané milují druhé, uvidí, že křesťanská víra je dobrá a budou chtít věřit Pánu Bohu také. Na druhou stranu "láska", která neumí ukázat k Bohu, není dostatečná. Buďte připraveni vydat počet z víry, kterou máte, když by se vás někdo zeptal. Proč jsi to udělal? Odpověď: no, rád pomáhám. Nebo: nevím. Nebo: jen tak, prostě nestačí. Je třeba mít jasné odpovědi na otázky, které lidi mají. Ale odpovědi na otázky nestačí. Zkrátka když lidé uvidí, že naše křesťanská víra je opravdová a není jen nedělním chozením do kostela, ale je skutečná a krásná, budou chtít Ježíše také. Ale když kromě toho uvidí a uslyší, že máme silný důvod věřit a že je víra smysluplná, uslyší evangelium, pak má láska skutečný základ a můžeme mluvit o křesťanské víře. Nakonec věřím, že Bůh je oslaven tehdy, když máme živou víru. Když máme hluboký důvod a zároveň se víra promění ve skutky lásky. Pak není marná a prázdná, ale je skutečně naplněna.



3. Příklady Abrahama a Rachab (21-26)

21 Cožpak náš otec Abraham nebyl ospravedlněn ze skutků, když na oltáři obětoval svého syna Izáka? 22 Vidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že ze skutků se stala víra dokonalou. 23 I naplnilo se Písmo, které praví: 'Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost' a byl nazván Božím přítelem. 24 Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlňován, a ne jen z víry. 25 A nebyla podobně ospravedlněna ze skutků i prodejná žena Rachab, když přijala posly a propustila je jinou cestou? 26 Neboť jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.



Jakub nám dává dva příklady víry. Oba příběhy jsme četli v našich dnešních čteních. Pokud si příběhy projdeme pozorně, uvidíme společný rys. Bůh promlouvá a člověk nejprve věří a pak jedná. Ve 22. kapitole Genesis Bůh promluvil k Abrahamovi: Vezmi svého jediného syna a jdi do země Morija. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť. I když to bylo pro Abrahama těžké, vstal, vzal svého syna a šel. Věřil Božímu plánu záchrany a důvěřoval Bohu, že pokud by Izák přece zemřel, musel by ho Bůh vzkřísit z mrtvých (Žd 11,19). Bůh samozřejmě zkoušel víru Abrahama a zabránil mu ve vraždě. Tedy Abraham věřil a bylo mu to počítáno jako spravedlnost. Tato víra ale nebyla jalová, ale byla naplněna skutkem.

Jakub to výborně vystihuje, že víra působila spolu se skutky. Jeden kazatel dobře vystihl, že pokud by Abraham byl pouze slepě poslušný, byl by pak z něj vlastně vrah. Víra v Boží charakter dělá rozdíl mezi slepou poslušností a živou vírou realizovanou ve skutku. Pokud by zase Abraham neměl skutky, znamenalo by to, že by vlastně Bohu nedůvěřoval a že by pro něho vlastní syn byl více než Bůh. Znamenalo by to, že by si Abraham myslel, že je Bůh vlastně zlý či zlomyslný a chce zahubit jeho syna a Abrahamovu budoucnost. Protože ale Abraham Hospodina dobře znal, důvěřoval jeho vedení a učinil skutek víry, který sice v ten moment nedával smysl, ale věděl, že Bůh ví, co dělá a že i on časem pochopí. Proto jeho víra nebyla hloupá či slepá, ale odvážná a živá.

Podobně je to s druhým příkladem prostitutky Rachab. V knize Jozue čteme, že Rachab říká: poznala jsem, že vám Hospodin dal zemi... Vždyť jsme slyšeli, jak před vámi Hospodin nechal vyschnout vody... a takto vyjmenovává různé Boží činy, o kterých jako pohanka slyšela. Je to vlastně velmi provokativní příklad. Uvážíme-li, že čtenáři byli z velké části křesťané ze Židů, Jakub je sám Žid, uvádí jako příklad živé víry pohanskou prostitutku! Muselo to být pro některé pohoršující. Nebo můžeme předpokládat, že byli posluchači Jakuba smíšení a že dopis četlo či slyšelo i mnoho křesťanů z pohanů, kteří se s Rachab identifikovali. Ať už je to jakkoliv, Rachab nejprve uvěřila tomu, co znala o Bohu a pak s důvěrou zachránila izraelské zvědy a umožnila vítězství Božího lidu nad Jerichem. Tedy kdybychom řekli, že jednala bez víry, nedávalo by to smysl, byla by pouze vlastizrádcem. Pokud bychom naopak tvrdili, že pouze věřila, pak by se asi jen třásla strachy a neučinila by nic. Buď by zvědy u sebe nenechala, nebo by je pak vydala ze strachu armádě. Byla jistě velmi odvážná, ale je zároveň zřejmé, že měla víru a ta se projevila tímto odvážným činem.

Jakub na závěr používá metaforu. Obraz těla a ducha. Tělo bez ducha je de facto mrtvé. Pokud člověku provedou lobotomii, už nemá osobnost a přestává být rozumnou bytostí. Když je člověk v kóma, jeho tělesné funkce pracují, ale jeho duševní aktivita je naprosto omezená. Podobně, když nastane zástava srdce, tak nezáleží na výši inteligence, na našich nabytých znalostech či obdarování. Pokud nás neoživí a naše srdce nepracuje, jsme mrtví. Tělo bez ducha je mrtvé. V ilustraci z matrixu, když někdo umřel v matrixu, jeho mozek zemřel a tělo bez ducha nebylo k ničemu, jak řekl Morfeus. A podobně je to s vírou a skutky, říká Jakub. Pokud tvrdíme, že jsme věřící a nejednáme podle toho, tak jsme v tu chvíli buď pokrytci a nebo vlastně věřící vůbec nejsme. Pokud máme skutky a nemáme víru, zase nejsme věřící, protože jsme ke skutkům motivováni jinak. Je možné činit dobré skutky a je to dobře. Ale pokud nemilujeme druhé pro to, aby Bůh byl oslaven či z čisté lásky k druhým, ale máme jiné motivy, např. že tím něco získáme, nebo z nějakého pocitu, že jsme vlastně dobří nebo že by se to tak mělo dělat, podobně nemůžeme o sobě říkat upřímně, že jsme věřící. Víra bez skutků je mrtvá jako je tělo bez ducha mrtvé. Naopak víra a dobré skutky, tedy láska, patří k sobě! Křesťan miluje bližní. Jinak to nejde.



Závěr

To, co říká Jakub nejen neodporuje tomu, co říká Pavel, ale naopak vyznívá velmi souhlasně. Oba byli židé a považovali víru za něco zásadního. Je zřejmé, že křesťanská víra je předpokladem dobrých skutků a ne naopak. Víra bez skutků je mrtvá. Víra s láskou je naopak živá, vonící a krásná. Lidem chutná, přitahuje je k sobě. Když lidé vidí, jak žijeme jinak, vidí osobní příklad a navíc chápou smysl naší víry, touží být s Kristem a následovat ho. Život s Kristem není nějaký soubor pravidel, ale je to důsledek osobního živého vztahu, který hledáme, začínáme a prohlubujeme každý den. Proto bych nás chtěl povzbudit, abychom náš vztah s Bohem prohlubovali a posilovali, stejně jako přátelství s nejlepším přítelem či přítelkyní, manželem či manželkou. Vyhněme se také dvěma extrémům, intelektualizování, které je prázdné a nevede ke spáse a naopak praktikaření, které víru vyprazdňuje a je vlastně jejím opakem. Vždyť Abraham slyšel Boží slovo, tomu uvěřil a pak jednal ve víře. Rachab slyšela o Bohu, naplnila ji bázeň a pak jednala ve víře. Bůh je nejvíce oslaven, když víra není mrtvá bez skutků, ale živá skrze skutky. Amen.