Květen 2012

Exegese Jk 2 Víra a skutky

30. května 2012 v 12:30 | Grizly |  Exegeze a práce se slovníkem
Exegese Jk 2,14-26 Víra a skutky: O prázdné a naplněné víře



I. výklad


Z literárního hlediska do sebe druhá kapitola Jakubovy epištoly může krásně zapadat a vykazuje obsahovou jednotu. Vidíme paralely mezi jednotlivými verši (Jk 2,1.5.14 "bratři moji"; 2,2.15 "chudák v ošumtělých šatech" a "kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo"; 2,8.19 "dobře činíte" a "to je správné" v originále stejné kombinace výrazů (kalos poieite a kalos poieis); 2,7.23 "slavném jménu, které bylo nad vámi vysloveno (epikléthen)" a "Abraham byl nazván přítelem Božím (filos theu ekléthé)". 1



V pozadí dopisu je jeden konkrétní problem týkající se soužití ve společenství. Je jím pohrdání chudými a stranění či protěžování vlivných, bohatých. Stejná situace se odehrává v předchozí pasáži 2,1-13 (odebírání práv chudým ve společenství) i v této pasáži 2,14-26, kde jednotlivý člen hledá způsob, jak ospravedlnit tento postoj a praxi. Na podporu svého postoje užívá argument, že "víra sama stačí". Na tuto situaci patrně reaguje Jakub, který vykládá smysl "víry, která má skutky". Jakub tedy ukazuje, jak se víra má projevovat. Víra nemůže protěžovat jedny a pohrdat druhými a víra se uskutečňuje skrze skutky laskavosti a milosrdenství (2,13 srv. 2,15n).



Jakub tedy definuje rozměr spásné víry a klade jej do kontrastu s dvěma nedostatečnými polohami jakési "quasi" víry. Touto "quasi" vírou je na jedné straně pouhý sentiment, který se nedostane za horizont zbožného výrazu (2,16) a je vlastně pokrytectvím nebo leností. A na druhé straně je to pouhé intelektuální přesvědčení (2,19).2 Obojí Jakub označuje za prázdné či bláznivé (kene).



Podívejme se nyní blíž na Jakubovu alterbativu - na jeho pojetí opravdové víry, kterou nelze oddělit od praktického jednání. V Jk 2,14-26 je spojena víra a skutky z Abrahamovské tradice a autor vysvětluje, že víra a skutky patří neoddělitelně k sobě (2,26). Poznání víry je předpokladem k dobrým skutkům, ale samo o sobě nestačí. Jakub tedy řeší problém vztahu mezi vyznáním víry a osobní etikou skrze zdůraznění vztahu mezi vírou a skutky, což je tradiční pojetí v judaismu. Jakubův záměr je rozpor mezi slovem a skutkem, víra totiž ukazuje teorve skrze skutky, že není mrtvá (2,17.26).3



Zasadíme -li Jakubův důraz do kanonického kontextu, může se zdát, že si vlastně Bible odporuje: Vždyť apoštol Pavel odmítá ospravedlnění ze skutků a učí ospravedlnění z víry např. Ř 3,20 ("ze skutků zákona nebude nikdo ospravedlněn") nebo Ř 4,2 ("kdyby Abraham dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubit - ale ne před Bohem...") a 4,16 ("proto mluvíme o spravedlnosti z víry"), v Ř 3,28 říká velmi jasně ("člověk se stává spravedlivým vírou bez skutků zákona").Zatímco Jakubův list mluví o ospravedlnění skrze skutky (např. Jk 2,21).

Při bližším zkoumání slovních spojení v češtině (v řečtině to vynikne ještě výrazněji) si ovšem uvědomíme, že Pavel a Jakub mluví o dvou různých věcech. Pavel mluví o skutcích zákona a ospravedlnění skrze víru v Krista, Jakub zase mluví o neúčinnosti víry, která není naplněna skutky a spolupůsobení (spolupráci = synergii) víry a skutků.

Jakub ukazuje, jak je důležité, aby víra ukazovala dobré skutky. (Jk 2,18: "Někdo však řekne, jeden má víru a druhý má skutky, tomu však odpovím: ukaž mi svou víru bez skutků a já ti ji ukážu na skutcích"). Jakub vůbec neodporuje Pavlovi, takový rozpor je jen zdánlivý. Jakub v důsledku ukazuje, že je protimluv nebo, chceme-li, pokrytectví mluvit odděleně o víře a dobrých skutcích. Vždyť dobré skutky ukazují, či projevují křesťanskou víru. Navíc i u Pavla bychom samozřejmě našli výroky ukazující na spojitost víry a skutků (např. Fp 2,12: "s bázní a chvěním uvádějte ve skutek svoje spasení").



Jakub není nějakým naivním aktivistou. Nevede nás ke snaze zasloužit si Boží přijetí a lásku. Z kontextu je zřejmé, že na víře, Boží dobrotě a Božím slově - evangeliu, ve kterém je spasení, pevně stojí (Jk 1,17n). Jakub chce však svým kázáním ukázat, jak se křesťanská víra projevuje. Odmítá pasivitu a pouhé teoretické poznání bez lásky, které v posledku k Bohu nevedou.



Věřím, že tento text je aktuální dnes stejně jako byl aktuální v 60. letech 1. století, kdy jej Jakub, bratr Páně napsal. Má univerzální dosah pro všechny křesťanské církve, což nahlašuje již adresující formule v úvodu celé epištoly - "dvanácti pokolením v diaspoře" (Jk 1,1). Protože je to tzv. katolický, tedy všeobecný list, je zřejmě, že kázání "o prázdné víře" není záležitostí pouze jednoho sboru. Jedná se o poselství s univerzálním dosahem. Skutečné porozumění této pasáži tedy předpokládá ochotu vztáhnout její obsah na životní kontext církve a jednotlivých věřících dnes. Jedná se vlastně o naléhavou výzvu: Nebuďme jako "démoni", kteří sice věří v jednoho Boha, ale mají z něj strach. Pouhé poznání Boží existence a strach z Boha ještě neznamenají spásnou víru, která proměňuje lidské životy. Naproti tomu buďme věřícími, kteří víru v Krista uskutečňují, uvádějí ve skutek. Jak říká sám Jakub dříve, nebuďme jen posluchači Božího slova, ale buďme jeho konateli (Jk 1,22n). Skutečně platí: víra bez skutků je mrtvá. Buďme proto muži a ženami živé víry. Oslavujme Boha vírou, která zraje k dokonalosti ve skutcích. Právě tak se naše slova, naše skutky a naše víra - tedy to, co je vždy ohroženo vyprázdněním a odumíráním - naplní živým a smysluplným obsahem.





II. poznámky



Vybraná slova "skutek" a "prázdný"

V řeč. ergon (skutek, čin, úloha) v N.Z. 169x, ve spojení s nomos (zákon) u Pavla 9x (3x v Ř a 6x v Ga), ergon ve spojení logos (slovo) 7x.

Skutky se v NZ objevují v kontextu s Bohem (např. Žd 1,10 nebesa jsou dílem tvých rukou) a Ježíšem (Mt 11,2 Jan uslyšel o činech Kristových). Janovo evangelium mluví o činu Krista ve spojitosti s Ježíšovým Otcem (J 4,34 abych činil vůli toho, který mě poslal a dokonal jeho dílo) nebo činech Kristových (J 5,36 skutky, jež mi otec svěřil, abych je vykonal). Skutky jsou i ve spojitosti s Ježíšovými učedníky (J 14,12 Kdo věří ve mne i on bude činit skutky, které činím já, a ještě větší...).

Lidské skutky jsou v NZ viděny jako dobré (např. Mt 5,16 ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdaly slávu vašemu Otci v nebesích) nebo špatné (např. Kol 1,21 i vás, kteří jste byli dříve odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky...). U Pavla je vidět vztah lidských skutků k novému věku (např. Ř 13,12 odložme proto skutky tmy) nebo ke starému věku (Gal 5,19 skutky lidské svévole), v pastorálních epištolách mají etický význam pro společenství (např. 1. Tim 1,10 ženy ať se zdobí/oblékají dobrými skutky).

Pavel odvozuje protiklad milosti (víry) a skutků z Alexandrijské židovské teologie stvoření4 a přiřazuje skutky a milost k různým obdobím (Ř 3,20n.24), jeho zdánlivé "oddělení" víry a skutků je inovativní. Nová cesta ke spasení je skrze víru a Krista podle raně křesťanského vyznání víry a milost a skutky tvoří klasický protiklad, Pavl může dát do protikladu "z víry Kristovy" (Ř 3,26) s nově formulovaným spojením "ze skutků zákona ". Jeho zájem není kontrast mezi samotnou vírou a skutky, ale nahradit starou cestu ke spáse novou.5



Další zajímavé slovo, které Jakub používá je kenos = prázdný. ČEP ve verši 20 překládá nechápavý, což oslabuje původní význam. (Jk 2,20 Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu?) Samozřejmě je možné dovozovat toto slovo ve smyslu bláznivý (móros).6 Zajímavé je, že od tohoto slova kenos pochází také výraz vyprázdnit (kenoó; a teologický termín "kenose", Kristus, který se vyprázdnil; je ponížen až k smrti kříže v Kristologickém hymnu ve Fp 2,5-11). Tedy, může se jednat o slovní narážku na víru, která je bez obsahu, prázdná. Víra bez skutků je prázdná, není naplněná, není živá a je tedy mrtvá.






1 WBC, James, 79

2 Ibid.

3 Ibid., 51

4 EDNT, Balz & Schneider, Vol.2, str. 50

5 Ibid.

6 Ibid., 281-282

Strom se pozná po ovoci, křesťan podle svých slov a skutků Jk 1,18-27

20. května 2012 v 8:21 | Grizly |  Kázání
Strom se pozná po ovoci, křesťan podle svých slov a skutků...

O pravdivosti slova Božího a klamavosti slov člověka...

Zrcadlo zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?



Úvod

Jsme v druhé části naší série setkání nad Božím slovem podle Jakuba. Nacházíme se v první kapitole ve verších 19 až 27. Posledně jsme mluvili o tom, že Jakubova epištola obsahuje velmi důležité novozákonní poselství. Nevede nás ke snaze zasloužit si Boží přijetí, ale právě naopak. Jakub nám ukazuje, jak se projevuje naše důvěra Bohu. Jakub nám ukazuje důsledky víry v Krista. Klíčovým důrazem této pasáže je dokonalý zákon svobody, na který jako křesťané hledíme. Ale není hledět jako hledět. Není koukat jako koukat. Dovolte mi jedno přízemní přirovnání. Náš učitel na automatizaci na průmyslovce říkal, že když se chce člověk naučit krájet maso, musí začít krájet maso, nejen jako řeznický pes věrně koukat na svého pána řezníka. Když se na něco jen koukáme a neděláme to, tak se to nikdy nenaučíme. Takže takové dívání Jakub nemá na mysli. Zadívat se do dokonalého zákona svobody znamená mnohem víc. Znamená to každý den s Ježíšem navazovat osobní vztah. Hledat ho a modlit se. Modlit se není rozhodně jen mluvení, ale hlavně naslouchání Ježíšovu slovu. Znamená to čerpat z jeho nevyčerpatelných zásob lásky a milosti. Znamená to jít k jeho kříži. Ale rozhodně to není jen pozorovat další křesťany, jak žijí svůj život. Ale znamená to následování dobrých vzorů. Dívat se na dokonalý zákon svobody znamená také učit se od lidí, kteří Krista mají ve svém životě. Toto dívání se na Krista a jeho dokonalý zákon je tématem dnešního kázání.

Pro srozumitelnost rozdělíme dnešní zamyšlení do třech částí. První část první kapitoly Jakuba od verše 19 do verše 21 říká, že slovo má moc nás zachránit, proto máme více naslouchat než mluvit... Druhá část, od verše 22 do verše 24 říká, že křesťan slovo nejen mluví, ale podle něho jedná, jinak žije v klamu. A závěrečnou třetí část od verše 25 do verše 27 k nám promlouvá, že křesťan neustále hledí na dokonalý zákon svobody (tj. na Krista), který mu dává svobodu k pravé zbožnosti ve skutcích a pak je blahoslavený před Bohem. Nadpisem tohoto kázání může být strom se pozná po ovoci, křesťan podle svých slov a skutků. Nebo chcete-li jiný tajemnější nadpis: zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?



Vytrvalost ve zkouškách Jk 1,1-18

13. května 2012 v 1:06 | Grizly |  Kázání
A. Úvod - Jakubova epištola

Milí Kristovi přátelé, začínáme novou sérii kázání s názvem Ježíšova etika na list Jakubův. Celkem budeme mít 7 zastavení a projdeme na pokračování celý list. Ale než začneme první kapitolu, dovolte mi vysvětlit, proč zrovna list Jakubův a v čem je pro nás důležitý. Pokud je Jakub skutečně Ježíšův bratr, měl ke Kristu skutečně hodně blízko a stejně jako např. Marie měl Kristova slova takříkajíc z první ruky, podobně jako Ježíšovi učedníci. Je zajímavé sledovat velkou shodu toho, co Ježíš učil např. V kázání na hoře a mezi tím, co říká Jakub ve svém listu. Někteří lidé namítají, že je Jakub moralizující a někteří teologové šli dokonce tak daleko, že chtěli Jakubův list vyškrtnout z kánonu Nového zákona. Někteří tento list zase tiše ignorovali. Když se ale podíváme na podobnost mezi učením Ježíše a Jakubem, nacházíme až pozoruhodnou shodu. Zdá se, že je to právě Ježíš, kdo mluví v imperativech. Neukládejte si poklady na zemi... ale ukládejte si poklady v nebi. Nemějte starost o svůj život... Nesuďte a nebudete souzeni... Nedávejte psům, co je svaté... Proste a bude vám dáno. Vejděte těsnou branou... střezte se lživých proroků... Ježíš kupí jeden imperativ za druhým. Rozkaz zaslíbení. Příkaz, zaslíbení. Když se podíváme do Jakuba, vidíme nápadně podobný styl... Mějte z toho jen radost... má-li kdo nedostatek, ať prosí Pána. Neklamte sami sebe... pamatujte... nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi... poslyšte... a tak dále. Zkrátka podobnost mezi Ježíšovým učením a Jakubovým, bratra Ježíše je po formální, ale zdá se i obsahové stránce, veliká. Nezdá se mi, že by to bylo náhodné. Pokud Jakubův list vznikl v 60. letech a Matouš a Marek také, nemusí nás to zarážet. Co tím vším chci říct? Že pokud někdo vytýká zákonictví a moralismus Jakubovi, asi by musel stejnou věc vytknout Ježíšovi a pisatelům evangelií. Přitom Ježíš bývá právě pokládaný za laskavého, milujícího a v dnešní kultuře tolerantního muže:) Tato úvaha je samozřejmě nesprávná. Protože ani Ježíš, ani Jakub neprezentují evangelium jako nějaký soubor příkazů a zákazů. Evangelium je povolání ke svobodě. Když se setkáme v našem životě s dobrým Bohem, toto setkání nás zasáhne natolik, že nemůžeme prostě žít stejně jako předtím. Křesťanská víra není nějaký soubor povinností, za jaký jej mnoho lidí považuje. Zkušenost víry mění základy toho, co si myslíme o světě, o sobě, o Bohu a o druhých. Jinými slovy řečeno - to, co čteme v listech Jakuba je zjednodušeně obraz následku naší křesťanské víry. Když věříme v Boha, toto je produkt naší víry. Není to tak, že křesťan musí jednat za prvé tak a za druhé tak a za třetí tak a tak. Ale právě naopak. Bůh nás miluje a povolal nás ke svobodě. Daroval nám svého Ducha a ten nám dává sílu a moudrost a svobodu rozhodnout se jednat jinak než bychom jednali ve starém životě. O tomto vlivu křesťanské víry a moci Kristově ke změně lidského života bude následujících sedm setkání. Budeme mluvit o tom, jak prakticky evangelium mění lidské životy do podoby Krista.
Tedy první námitka proti Jakubovi je, že se jedná podle Lutera o tzv. slaměnou epištolu, tím chce říct, že nevynáší Krista. Mluví více o požadavcích na křesťana než o evangeliu. Je to ale skutečně tak? Myslím, že je více než zřejmé, že Jakub patří do kánonu NZ stejně jako jiné listy. Pokud by nevynášel Krista a první církev by jej nepovažovala za dost křesťanský, určitě by jej nezařadila do Bible. Tedy samotný fakt, že je součástí našeho NZ kánonu svědčí o tom, že bychom list Jakuba měli brát vážně. Za druhé, jak jsem již zmínil, pokud byl Jakub bratr Páně, a s největší pravděpodobností byl, měl ke Kristu velmi blízko a jako jeho služebník (Jk 1,1) neučil nic jiného než co učil jeho bratr Ježíš. Tedy pokud napadáme Jakuba, museli bychom napadat i Ježíše samotného. Za třetí, učení Jakuba je v souladu s učením NZ. Ať už hledáme podobnosti mezi evangelii a Jakubovým dopisem - jak jsem již zmínil, je tu velká podobnost. Můžeme najít i velkou podobnost mezi listy apoštola Petra a Jakuba. Nakonec Jakub neučí nic, co by protiřečilo učení apoštola Pavla. To je druhá častá námitka. Neučí náhodou Jakub, že jsme ospravedlněni skutky místo vírou a Pavel učí ospravedlnění vírou místo skutky? Není to tak. U Jakuba jsou dobré skutky důsledkem víry v Krista. Jakub říká, ukaž mi svou víru bez skutků a já Ti ji ukážu na skutcích (2,18). Tedy člověk, který se setká s Bohem, nemůže odejít nezměněný. Pokud by srdce člověka nebylo změněno a neviděli bychom důkaz v podobě dobrých skutků člověka, vypovídá to jen o tom, že je člověk ještě nevěřící. To jsou silná slova, to si uvědomuji. Ale Jakub nás varuje, abychom nebrali víru na lehkou váhu a abychom nechali Boha jednat v našem životě a nechali se proměňovat jeho Duchem. Pokud tak neučiníme, je to jako kdybychom v Boha nevěřili. Taková víra by byla mrtvá.

Tedy v případě Jakuba nejde jen o nějaké povrchní moralizování - musíš, nesmíš. Ale jde o popisování hloubky křesťanské víry. Když se podíváme na důsledek křesťanské víry, musíme být z toho nadšeni. Víra, která druhým naslouchá, místo aby druhým vnucovala svoje názory, víra která lidem nestraní, ale chová se k druhým lidem stejně, to je víra, která je překrásná. Víra, která se nedá uplatit penězi a víra, která je milosrdná k trpícím, to je víra vonící. Jakub není povrchní moralista a neodsuzuje, ale ukazuje nám praktické důsledky toho, čemu říkáme křesťanská víra. Když se podíváme do 25. verše 1. kapitoly, o které bude řeč příští týden, uvidíme něco úplně jiného něž povrchní moralizování: kdo se zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, ten bude blahoslavený pro své skutky. Tedy dobré skutky křesťana jsou zaslíbením toho, co nás čeká od Boha. Tedy Jakub bourá primitivní kauzální vztah: dělám dobré skutky, abych byl v budoucnosti odměněn Bohem. Nedělám zlo, abych nebyl potrestán. Ne! Jakub říká: viděl jsem dokonalý zákon svobody. Tedy jinými slovy: setkal jsem se se vzkříšeným Kristem, s úžasným Bohem, který mě miluje a dává mi svobodu. A tato svoboda mě osvobozuje k dobru. Netoužím po ničem jiném, než jednat podle Boží vůle a v tom nacházím radost a pokoj. A Jakub dodává: a takový člověk je blahoslavený Bohem. Takový člověk se líbí Bohu. Tedy nemáme dělat dobro pro to, abychom se zalíbili Bohu. Ale protože se nám zalíbil Bůh - poznali jsme jeho milost a lásku, proto následujeme Krista v jeho dobrých skutcích a vytrváváme ve víře v něj. Myslím, že to je úplně jiný pohled. Podívejme se proto nyní na obsah prvních osmnácti veršů. Jakub používá krásné tři obrazy. Pro názornost jsem kázání rozdělil do sedmi bodů podle veršů. Nadpisem tohoto kázání může být Vytrvalost ve zkouškách. Nebo chcete-li reformovaný nadpis - Boží sláva a lidská slabost.