Srpen 2008

O nepoctivém správci Lk 16

14. srpna 2008 v 13:33 | Grizly |  Kázání
Kázání v Říčanech o nepoctivém správci aneb jak se rozhodujeme tváří v tvář nespravedlivé situaci...

Úvod, neštěstí na trati
Dobré ráno, bratři a sestry. Jsem moc rád, že jsem dnes mezi vámi. Vím, že to není samozřejmost. Včera v noci jsem se vracel od snoubenky z Těšínska. Jak možná někteří z vás víte, ve Studénce se stalo neštěstí, několik lidí zahynulo a několik desítek bylo zraněno. Spadl kus mostu na trať před projíždějícím vlakem. Strojvůdce stačil zbrzdit vlak ze 140km na 120km za hodinu, ale vlak stejně narazil. Říkal jsem si, že jsem v tom vlaku mohl sedět klidně já. Ještě včera byly patrné následky, když vlaky měly dlouhé zpoždění a byla náhradní doprava. Tváří v tvář hrozbám a někdy drsnosti světa, ve kterém žijeme se musíme vyrovnávat s prostředím a někdy dělat rozhodnutí, které ovlivní konečný výsledek situace.

Téma?
K takovému rozhodování bych chtěl upoutat naší pozornost na několik dalších minut. Chtěl bych se spolu s vámi zamyslet nad podobenstvím, které jsme spolu četli - o nespravedlivém služebníku nebo chcete-li o nepoctivém správci z lukášova evangelia, které vyučoval Pán Ježíš.
Chcete-li tomuto kázání dát nějaký titulek, šlo by označit třeba o dluzích nebo chcete-li odpuštění. Snad i jak je možné rozhodovat se tváří v tvář tíži života. Ale neznamená to, že se omezím jen na tato témata.

Kontext, propojení Mat 18, Lk 15 a Lk 16
Podíváme-li se na kontext, ve kterém se nachází toto podobenství, všimneme si třech předcházejících příkladů nebo podobenství o milosrdenství. O ztracené ovci, o ztracené drachmě a nakonec o ztraceném synu, jednom z nejpůsobivějším podobenství v novém zákoně o otcově lásce a přijetí syna, který všechno prošustruje.

Nepoctivý správce
Je zajímavé srovnat toto podobenství s naším v 16. kapitole o nepoctivém správci a také s tím v matoušově evangeliu. Matouš v 18. kapitole, to, co jsme před chvílí četli, mluví zase o nemilosrdném služebníku. Tento služebník přes odpuštění, kterého se mu dostalo, není schopen odpustit druhému. Možná si říkáte, co mají tato podobenství společného? Otázka se dá položit i opačně, v čem jsou odlišná? Jeden známý novozákonní vykladač položil tyto dvě podobenství (matouš 18 o nemilosrdném služebníku a lukáš 16 o nepoctivém správci) proti sobě a to mě zaujalo.

Co mají společného
Co mají všechna tato podobenství společného je vztah mezi věřitelem a dlužníkem. Stav dluhu. Ve ztraceném synu je to syn, který se rozhoduje vrátit se za otcem i za cenu, že mu bude sloužit. Jaký je ale výsledek? Je otcem přijat jako milovaný syn. V matoušovi je na naléhání služebníku dluh odpuštěn. Jeho druhovi však odpustit nemůže. Velmi dvojaký příklad dluhu, vazby dlužníka a jeho věřitele. V lukášovi v nepoctivém správci je správci dána výpověď, aniž by se měl možnost hájit. Není mu tedy odpuštěna zpronevěra? On si zase zvláštním způsobem získává přízeň dlužníků svého zaměstnance.

Odpuštění či neodpuštění
Tedy v jednom podobenství je dluh odpuštěn. V druhém také. Ve třetím nikoliv. V prvním případě je starší bratr rozčílen, ale dlužník je přijat navzdory reptání jeho bratra. V druhém případě se rozčiluje dlužník na jiného dlužníka a výnos je změněn. Funguje zde jakási spravedlivost, dlužníkovi dluh není druhotně odpuštěn, je naopak potrestán. Ve třetím případě je situace skoro paradoxně opačná: dlužníkovi není odpuštěn dluh, ale on se rozhoduje odpustit. A to dokonce z cizího.

Dělá zvláštní peněžní machinaci, které dnes nerozumíme. Díky té je dluh dlužníků jeho pána snížen v prvním případě na polovinu, v druhém na 4/5.

On je pochválen! Samospravedlnost farizeje...
Ať už to dělá správce z jakéhokoliv důvodu, je za to nakonec pochválen. Není nám jasné proč a můžeme jen spekulovat. Co mi plyne z těchto příběhů podstatné je, jak se mi jako lidé nebo křesťané vztahujeme k dluhům, nejen k těm peněžním. Když bychom to posunuli, jak dokážeme dluhy odpouštět? (pauza)
V naší kapitole lukáše Ježíš konfrontuje farizeje s jejich samospravedlností. To vy se vydáváte za spravedlivé před lidmi, ale Bůh zná vaše srdce: vždyť co je u lidí vznešené, je u Boha ohavnost (v13).

Jak pohoršující...
Na začátku předchozí kapitoly opět kárá farizeje pro jejich pohoršení se nad Ježíšovým stolováním s hříšníky. V matoušovi zase Ježíš napomíná Petra, že odpuštění není jednorázová a konečná záležitost, ale neustálý proces. Dluhy se musejí odpouštět neustále. My jsme dlužníci sami naší hříšností našemu stvořiteli. Podobně druzí mohou dlužit nám. Jak se říká v modlitbě Páně, prosíme našeho Otce v nebi, aby On odpustil nám, jako i my odpouštíme... Jak ale odpouštíme našim dlužníkům? Dokážeme to? (pauza).
Nenavádím vás zde k hloupému a neuvědomělému chování, ve kterém byste dopomáhali nespravedlnosti a zlu, ale k vědomému a cílevědomému odpuštění, které po nás všech žádá náš Pán.

Existenciální rozhodnutí: co mám tedy dělat?
Nerad bych zůstal u spekulací a rád bych vyvodil z příběhu jednu věc, kterou jsem se sám naučil. Dovolte mi udělat propojení mezi úvodní aktualizací o nehodě a tímto příběhem.
Tím propojením je existenciální rozhodnutí, které leží před každým z nás. Správce, který byl dobrovolně zaměstnán u svého pána dostal výpověď pro nařčení z podvodu. Stál před důležitým rozhodnutím. Ptá se sám sebe... co budu dělat? Kopat neumím. Žebrat nemůžu... co budu dělat?
Podobně my se můžeme ptát sebe, Pána či druhých v našich situacích... co mám dělat? (pauza)
Správce se rozhodl jednat.

Ujel mi vlak!
Když nám ujede vlak, jako mě včera, můžu se rozhodnout nedělat nic a jen se litovat a nadávat na okolnosti. Nebo se rozhodnout jednat. Nasedl jsem do rychlíku a zeptal se průvodčího. Ten mi řekl, abych přestoupil v Hranicicích na Moravě na express do Prahy. Nepodařilo se mi dohonit původní spoj, ale byl jsem na přímějším spoji přímo do Prahy.
Marnotratný syn prošustroval otcovy peníze a ptá se, co budu dělat? Rozhodl se vrátit se zpět. Správce i marnotratrný syn se rozhodli tak, že byli přijati nebo pochváleni.

Vyjít ze sebe k druhým...
Vyšli sami ze sebe k druhým. Syn k otci a správce k pánovým dlužníkům. Nehledě na jejich nouzi a snahu zavděčit se či si získat přežití, což je přirozené, oba se rozhodli a situaci ustáli. Jak ale jednal nemilosrdný služebník? On se přece také rozhodl. Ale jak? Rozhodl se odpustit? Ne. On trval na výkonu spravedlnosti. Ne ale na sobě, ale na druhých. Podobal se farizeům, kteří trvali na potrestání viníků, ale zapomněli na sami sebe ve vztahu ke spravedlnosti. Před Bohem nikdo není spravedlivý.





Každý se musí rozhodnout, Werich...
Každý se v životě musíme rozhodnout. Tak či jinak. Rozhodnutí nejsou mnohdy jednoduchá. Nejsou ani černobílá ani průhledná. Často se musíme rozhodnout jednat s tím, co máme a nejsou předem jasné výsledky. Není jasné, kdo stojí na čí straně. Není jasné, kdo je náš přítel a kdo je nepřítel. Když jsem včera přemýšlel nad tímto kázáním, napadl mě Werichův výrok...

"Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když už kouká aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je."

Tedy v těžkých životních situacích se ukáže, z jakého jsme těsta, kdo vlastně jsme a jak budeme jednat. Máme se rozhodovat jako lidé. Jako lidé, tím kým jsme, ne tím, kým nejsme. Když už jsme na tomto světě, máme tedy v tomto světě žít. Žít znamená se rozhodovat.

Realističnost bible
Bible v lukášově podobenství nám ukazuje, že Ježíš počítá i s realistickou situací. Na mnoha místech se nám může zdát, že nový zákon maluje idealistický svět a nutí nás do absurdního jednání. Tento příběh ukazuje realistický pohled a ukazuje něco jiného.

Nespravedlivým majetkem získávat přátele
Můžeme jít v aplikaci ještě dál, jak nás nabádá Písmo. Jsme nabádáni k tomu, abychom si nespravedlivým majetkem získávali přátele. Ježíš nám bere naši představu o tom, jak by měl jednat Pán Bůh. Ptáme se, proč je nespravedlivý nebo nepoctivý správce pochválen za podezřelou machinaci? Není to jasné. Snad proto, že se dokázal zajistit a jeho pán kýve pochopením či profesním obdivem? (Pauza) Jsou různá vysvětlení.
Co se dá ale usoudit, identifikujeme-li Pána Boha s pánem či zaměstnancem našeho správce? (pauza)
Konečnost existence
Existence ve firmě pána pro našeho správce končí. Je propuštěn. Může ale na poslední chvíli jednat jak nejlépe umí. On jde vstříc dlužníkům. Odpouští a to dokonce z cizího... jak divné... Pán ale sleduje jiný cíl než naše samospravedlivé já. Pán nelpí na pomíjivém majetku, ale sleduje chování svého zaměstnance. Správce jde vstříc věřitelům svého pána a ulevuje jim.

Pán Bůh je jiný... Jde vstříc dlužníku
Není jasné jestli na svůj úkor nebo svého zaměstnavatele, ale dělá machinaci a nespravedlivým majetkem si získává přátele. Pánu Bohu jde více o lidi než o majetek. Zkroťme naši samospravedlnost a důslednost v touze být důslednými správci svěřených prostředků na úkor milosrdenství k druhým. Odpusťme to, co není stejně naše, abychom získali to, co je přednější - své bližní, bratra, sestru... syna, otce, matku, dceru...

Závěr, shrnutí: čelíme časnému, vyhlížíme věčné
Abych upokojil ty z vás, kterým by připadala tato úvaha složitá či nečitelná. Zopakuji důležité ještě jednou.
1. Tváří v tvář existenčním rozhodnutím jsme povoláni se zodpovědně rozhodovat. Čelíme životu časnému, ale čeká nás věčný. Rozhodujme se odpustit. Jsme dlužníky našeho Pána, který odpustil největší dluh nám, tak i mi odpouštějme svým dlužníkům. On nám odpustil věčně, proč držet pomíjivé a časné? Nemá cenu blokovat časným věčné.
2. Na cestě životem buďme prozíraví jako náš správce v příběhu. Investujme majetek do lidí, a dávejme přednosti věcem, které vytrvaji. Vztahy trvají až na věčnost.




Modlitba a Dovětek
Píseň: Svou slávu říš opustils kvůli nám... Jak úžasná...

Inspirace v motivu Kristova sestoupení k lidem. Třeba přečíst Fp 2,5-11. On nelpěl na tom, co mu náleželo, ale rozhodl se obětovat. A to pro velkou lásku k nám.

Evangelium
Víra: veřme, že On to dokázal. Věřme, že mi to také dokážeme. Věřte, že Pán je dobrý, že tak nás volá k tomu, abychom dobře odpouštěli.
Láska: Pán je láska... Milujme druhé tím, že odpouštíme dluhy. Láska není abstraktní slovo. Láska se projevuje prakticky vre společenství.
Naděje: Pomíjející pomine, přijde věčné. Stávající strach, nejistotu a nepokoj vystřídá pokoj a radost.

Vytrvalost Žd 12

14. srpna 2008 v 13:31 | Grizly |  Kázání
Běžím k cíli za Tebou Žd 12,1-3

Dobré ráno, bratři a sestry, zdravím vás v tento letní a zároveň prázdninový den slovem pokoje od našeho Pána. Přeju vám, abyste prožili tyto prázdniny a letní dny pokud možno bez nehod a mohli jste si dobře odpočinout a nabrat síly do nového roku... Pokoj vám. Chtěl bych se spolu s vámi dnes zamyslet nad krátkým oddílkem z nového zákona z listu Židům z 12. kapitoly. Je to výzva k opravdové vytrvalosti.

Nevím, jestli jste vytrvalí, sám mám s touto vlastností někdy velké problémy... Než ale přejdu k jádru toho, co chci říct, chci se vás na něco zeptat. Už jste někdo z vás běželi maraton? Je to dlouhá trať. Celá trasa má přes 42 km. Není jednoduché ji uběhnout. Nejde v ní tolik o rychlost, ale jde především o to dokončit. Dobře si rozměřit síly a nevzdat běh před koncem. Možná nemáte zkušenost s maratonem, já také ne, dělá mi problémy uběhnout 3km kolem letiště, ale trénuju a snažím se být více vytrvalý.

Křesťanský život je také běh na dlouhou trať. Někdo poběží déle, někdo kratší dobu, někdo 100 let, někdo jen 80, někdo ještě méně. To předem nevíme, ale jedno je jisté, není jednoduché vytrvat. Podobně ani první církev, které je tento list Židům určen musela běžet dlohou dobu a popravdě měla velké problémy s vytrvalostí. Pronásledování, obtíže ve společnosti, za některých císařů byli dokonce křesťané a židé pro svou víru popravováni. Nic z toho nám alespoň zatím v naší kultuře nehrozí. Přesto není snadné ve víře a v životě vytrvat a doběhnout až do cíle. Obraz běžce, který běží závod je v řecké kultuře, ze které pochází naše Písmo běžný a i autor je zde používá, je nám i dnes vcelku srozumitelný.



Co nám ale v tomto běhu brání? Co nám může být na obtíž pro dokončení našeho závodu? Z vlastní zkušenosti vím, že když běžím s plným batohem, není to legrace. Batoh mě kope do zadku a neustále mě táhne nazpět. Když si vemu těžké boty, také mi to pohyb neusnadňuje. Když si navíc obleču teplou bundu a venku je horko, brzo se zpotím a pak běžím zpocený. Je mnohem lepší a rychlejší běžet nalehko, platí to o sprintu i o délkovém závodě. Pamatuju si, že i klíče nebo mobil mohou být na tříkilometrovém běhu problém. Neustále mě obtěžují svým zvukem a tlačí mě v kapse. Autor listu nás nabádá, abychom v běhu odhodili všechna břemena, všechno nadbytečné. Co je ale to nadbytečné, co nás omezuje?

Asi před týdnem jsem se bavil s jedním bratrem, se kterým děláme diskuse v čajovně a teď jsme byli na výletě. Připomněl mi jednu důležitou věc. Člověk k životnímu štěstí opravdu nepotřebuje mnoho věcí. On nepatří do skupiny lidí, co si hodně vydělají, ale řekl mi, že je šťastný s tím, co má a že stejně nespotřebuje více než polovinu svého příjmu. Zbytek ušetří a nebo pak adoptuje školáka v Indii, kterému platí školné. Nejde mi o to nabádat vás k témuž, to již možná někteří z vás dělají, ale co mě zarazilo, že si nestěžoval na výši svého platu. Vím o něm, že si nežije nějak luxusně, ale je prostě spokojený. Jak je ale snadné si neustále stěžovat na nedostatek. Sám to často dělávám. Není překvapivé říct, že naše země patří do oblasti, kde lidé mají zajištěny všechny materiální potřeby, a přesto jsou tak nespokojeni se svým životem. Tímto příkladem jsem chtěl ilustrovat, že majetek a zvláště peníze můžou být překážkou v běhu na dlouhou trať. Nechci říct, že bohatý je synonymum ke hříchu, to by jistě nebylo moudré ani pravdivé. Jistě si můžete sami převést do svého života oblast, která vás stahuje jako balvan k zemi a tíží vás v běhu.



Znám např tolik mladých lidí, co si na počítači skladují mnoho gigabajtů hudby. Nejen že je to nelegální, ale často si tu hudbu ani nepouští. K čemu takové věci? Pro jiného člověka to mohou být filmy. Pro někoho auta. Neznám moc lidí, co by měli víc než tři auta, ale někomu stačí jedno... Abych v tom nezůstal nevinně, přiznám se vám, že pro mě jsou to knihy. Když jsem se vracel ze studia v Anglii domů, vezl jsem s sebou po 9 měsících 40kg, hádejte, kolik z toho byly knihy. Myslím, že více než 20kg. Podobně když jsem se vracel z konference z Kanady, vezl jsem s sebou po 10 dnech přes 20kg knížek. Snažím se hodně číst, je to mojí vášní, ale větší část knih, co jsem si přivezl jsem ještě nepřečetl... Je možné být tak zavalen věcmi, které ani nepoužívám, že mě to neustále obtěžuje. Takto bych mohl pokračovat dále s dalšími příklady...

Autor Židům jde dále a říká, že je to hřích, který nás obtěžuje. Stačí číst kázání na hoře a nebo desatero a každý jistě velmi brzy pozná, že není úplně v pohodě. Tedy obojí - jak věci, co nás obtěžkávají, a to materiální nebo i nemateriální, tak hřích máme odhodit pryč. Zbavit se toho. Nevyzývám vás k tomu, abyste prodávali svá auta a darovali svůj majetek na chudé, to by jistě bylo bohulibé a šlechetné, ale o to tu nejde v první řadě:)

Autor uvádí dvojí motivaci k takovému počínání. Ženy a muže víry, kteří běželi před námi. Tedy se můžeme inspirovat pohledem nazpět. Napadl mě v této souvislosti válečný film. Armáda o dni D postupuje v Normandii. Ale na pláži jsou kulometná hnízda. Němci se snaží udržet pozice za každou cenu. Vojáci, co se vylodili a jsou pod palbou, leží nalepeni na zemi a nemůžou se pohnout ani o metr dále. Jeden statečný voják na rozkaz velitele vyběhne s granátem vpřed. Je mnohokrát zasažen do těla, ale přesto běží dál. Granát dopadá do hnízda a ozve se rána. Rachot kulometu ustane. Voják padá k zemi.
Další vojáci s vědomím oběti jejich druha vybíhají vpřed. Přebíhají pozici a teď můžou běžet dále. Když se vojín otočí, vidí roztrhané tělo mrtvého kamaráda, který položil svůj život, aby jeho spolubojovníci mohli pokračovat. Můžete si říct, jak nesmyslné nebo snad idylické. Souhlasím s vámi, ale bez postupu spojenců ze západu i z východu by Hitler nebyl poražen a nebylo by míru. Každá válka má své oběti. Když chceme doběhnout do cíle, musíme tomu něco obětovat.

Jednou z motivací pro nás je, když se podíváme na ostatní, kteří běží s námi. Když se běží maraton nebo nějaký velký závod, je všude kolem spousta fanoušků, kteří nás povzbuzují. Povzbuzení od druhých může být jistě další dobrá motivace k pokračování v běhu. Svědci víry nejsou ale jen pasivní fanoušci, kteří se na nás dívají kdo ví odkud... Oni bojovali a doběhli. Zvítězili. Běželi před námi... Podobně další zas poběží po nás...

Když běžíme na lehko, svůj zrak máme mít upřen na Ježíše. To je naše velká posila. To je ještě mnohem důležitější. Vzpomeňme příběh z evangelií o Ježíšovi a učednících, ten co jsme četli z Matouše. Ježíš vyděsí nejprve svou dvanáctku... Až na jednoho učedníka, který jej poznává a chce jít za ním. Ježíš říká: Pojď. A Petr jde. Co ale následuje? Nejprve se vítězně v moci povolání prochází po moři. Tedy nejen Ježíš, ale teď už i Petr. Ale pak se přestane dívat na Ježíše, který jej provází, který jej na začátku povolal. Ten je s ním až do konce. Přestane se dívat na něj, místo toho se podívá kolem sebe. Zuří vichřice, vlny mlátí do lodi... No, žádná legrace. Asi bych měl strach. Když ztratíme Ježíše, který je na počátku našich kroků víry i který nás provází životem, z dohledu, není překvapivé, že začneme tonout nebo že začínáme v běhu klopítat. Petr se začal topit a volá na Ježíše... Ten ho zachraňuje. Podobně i nás, když si uvědomíme, že jsme ztratili Ježíše z očí, tak zavoláme-li, zachrání nás.
Teď se dostáváme k hlavnímu bodu. A tím je osoba. Boží Syn. Ježíš, zdroj naší víry, původce i dokončovatel. Ten je nejdůležitější motivací i zdrojem. Bez něj to nejde. S ním naopak ano.
On mohl zůstat tam kde byl. Mít nohy v teple a zadek na trůně, možná. Ale místo toho si vybral sestoupit s trůnu a jít k nám. Bůh, který se stává člověkem. To je kamenem úrazu tomuto světu. Před tím si lidé mimo církev zakrývají uši nebo se tomu vysmívají. Jaký nesmysl. Jak se může neomezený Bůh, pokud vůbec nějaký je, omezit? Jak se někdo nad časem a prostorem může dostat do času a prostoru?

Je tu v sázce, jestli Bůh jedná ve světě a v dějinách nebo ne. Je mnohem pohodlnější Boha nechat viset na obláčku nebo jako kamenou sochu či obraz jej zanechat v chladném kostele. Ale on je živý? A říkáte, že se stává dokonce člověkem? To už je moc. A to není vše! On teď běží s námi. Běžel před námi ten zápas, který každý z nás teď běží a dokonce jej běží s námi. Když nemůžeme, dokonce běží místo nás. Když se podíváme před sebe, vidíme Ježíše, který na nás mává v cíli a čeká na nás...
Není náhoda, že nám tento text tolik připomíná slavnou píseň od apoštola Pavla z Filipenským. Píseň o tom, jak se Bůh stal člověkem, jak nezůstal vysoko na obláčku, ale sestoupil k nám. Stal se jedním z lidí. Ponížil se...

Fp 2,6-11
Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Tím to ale nekončí... On nezůstal mrtvý na kříži. To, že někdo umře za druhého je šlechetné. Jako v našem filmu z druhé světové. Když druh umře za druha, druhý běží i když první padá. Na tom je kus romantiky. Ale když druhý vstává a běží dál a dokonce doběhne na další barikádu. Tak takový film jsem ještě neviděl. To bere dech. On nezůstal mrtvý v hrobce. On z mrtvých vstal a setkal se s učedníky. A dnes se setkává i s námi a je uprostřed nás. V to doufáme a věříme, a proto se tu scházíme.

Tedy místo aby zůstal doma, stal se člověkem a jak se říká, udělal výsadek do nepřátelského teritoria. Jako voják si musel probojovat cestu a nakonec dobrovolně položil život za nás. Místo nás. Pro nás. Když se podíváme na Ježíšovo dílo na kříži, je každé utrpení a naše obtíž v životě jen slabým odvarem. Když se podíváme na Krista, můžeme běžet dál. Když mu dovolíme nás občerstvit svým slovem a Duchem, naše kolena jsou podepřena a zchromlé ruce obživnou. Náš ubitý duch je obživen a obnoven a v radosti ze setkání s živým Pánem může zase jít dál. To není ale samo sebou, to někdy vyžaduje z naší strany oběť a disciplínu. Vždyť Bůh je ten nejlepší Otec, který nás nenechá jen tak.

Jako se Kristus vzdal své slávy a všeho, co měl. Tak se my máme vzdát slávy ve světě, zapomenout na úspěch a neřídit se měřítky tohoto světa... Kdo svůj život chce zachovat, ztratí jej, kdo se jej zřekne pro mě, nalezne jej. To znamená zapomenout na to, co si o nás budou druzí myslet, že se nám budou smát, když budem spravedliví a dodržovat právo... když nebudem ve škole opisovat... i kdybychom mohli... když nebudem podvádět a dávat úplatky úřadům... platit daně! On se všeho vzdal... Svou slávy říš, opustil jsi kvůli nám... nemusels jít a přece šel jsi sám... říká známá písnička.


Připomenu na závěr ještě jeden obraz z letošního Sjezdu mládeže. Mezi běžci štafety, kde byl i můj spolužák David, který mi to vše vyprávěl... byl i náš dobrý učitel a mládežník s velkým M nebo spíše N - David Novák. I přes jeho pokročilý věk - alespoň mezi teenagery a dvacátníky byl spíše jako stařec. Nesebralo mu to odvahu a doběhl do cíle. Sice nemohl doběhnout nejlepší čas, ale jeho účast byla jistě velkým povzbuzením pro jeho tým, který se umístil i tak velmi slušně. Pro mě to něco znamená. Spolužák svůj souboj prohrál s namakaným vojákem, který jej předběhl už na začátku, ale David vyhrál na jiné úrovni, sám před sebou, před vlastní pýchou. A to je důležitější. Já jsem zase doběhl na letišti, i když jsem to málem vzdal v posledních 50m, ale doběhl jsem. Byl jsem poslední, ale doběhl jsem.

Skončím s posledními dvěma verši z našeho oddílu 12. kapitoly (12.13):
'Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena' a 'vykročte jistým krokem', aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.