On zbořil zeď

Středa v 19:47 | Grizly |  Kázání
Milí Kristovi přátelé,
jsme rádi, že jsme dnes společně v Kutné Hoře v kostele sv . Jakuba a společně slavíme ekumenickou bohoslužbu v rámci společného týdne modliteb za jednotu křesťanů. Je to pro mě jako kazatele CB velká čest podílet se aktivně na této spolupráci. Už delší dobu přemýšlím nad Božím slovem zapsaným v listu Efezským 2,11-22, chtěl bych se tedy s vámi krátce podělit o inspiraci, kterou nacházíme společně v Božím slově.
Jako lidé máme tendenci si neustále kolem nás vytvářet různé zdi. Jaké zdi a co nás k tomu vede? Jsou to zdi mezi jednotlivci v podobě zranění a neodpuštění. Jsou to zdi povýšenosti, kdy si říkáme, že jeden či jedna je lepší než ten druhý nebo druhá. Takové zdi mohou být i na úrovni celých společenství či denominací, kdy si můžeme myslet, že jsme nějací lepší než ti druzí. Důvodem stavění je naše pýcha a sobectví. Jsem velmi vděčný Pánu Bohu, že tu můžeme být společně a slavit jako různá křesťanská společenství v Kutné Hoře ale i jako jednotliví křesťané spolu skutečnost Boží lásky, která nás váže a vede k tomu být spolu. Není to laciná jednota, naopak. Jak to? Protože za ni bylo draze zaplaceno již před 2000 lety na kříži. Ve 13. verši čteme:
Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev.
Je to Kristova prolitá krev, která nás přibližuje k sobě navzájem. Jak to? Protože když jsme blíže k Bohu, jsme si navzájem více blízcí. Apoštol Pavel nám připomíná, že dříve jsme byli od Boha daleko. O tom mluví v 11. a 12. verši:
dříve jsme žili bez Krista na světě a odloučeni od Božího společenství. Ale nyní jsme se v Kristu kdysi vzdáleni, stali blízkými.
Není to tedy laciná jednota, ale záměrná a chtěná jednota v Kristu. Nikdo z účastníků této jednoty není lepší. Tím, kdo nás spojuje není jakási kosmická síla. A není to člověk či instituce, které nás spojují. Tyto instituce či lidé nás spíše rozdělují. Není to společné dogma, které nás spojuje. To nás rozděluje. Ale je to Boží láska k tomuto světu a k nám, která nás spojuje. A je to smíření na kříži, které nás váže dohromady. Je to společenství Božího Ducha, které nás spojuje přepevnou láskou.
Co o nás prohlašuje Bůh? Naslouchejme úžasným Božím zaslíbením od 19. verše:
Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.
Jsme Boží stavbou a základním kamenem či klenákem, je Kristus. A společně jako pevná stavba rosteme v chrám. A Bůh nás společně buduje v duchovní příbytek. Zní to dobře, ale někdy nám to může připadat jako sci-fi nebo iluze. Jak to? Vždyť se scházíme na různých místech a v různé časy. A máme toho tolik, co nás odlišuje a rozděluje. Jak to tedy Pavel myslel? Bylo v té době tolik církví? Popravdě, i v Pavlově době bylo hodně sborů. A neměli spolu dokonalou jednotu, proto nemusíme být smutní, že nežijeme v 1. století. Ale spíše můžeme přemýšlet nad tím, jak se tato duchovní jednota může projevit a co pro to můžeme udělat.
Když někdy budeme přemýšlet nad tím, co máme společného s druhými, smýšlejme o druhých pozitivně, protože už nejsme my a oni, ale jen my. V 16. verši čteme:
Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství.
To je ten důvod. Bůh nás spojil v jedno. Svou smrtí usmrtil naše nepřátelství. Když budeme přemýšlet nad tím, jak je ten bratr či sestra divnej či divná, přemýšlejme nad tím, že Kristus za něj i za mne, za nás zemřel a odstranil tu hradbu, tu zeď a teď můžu k tomu dotyčnému přijít a mít spolu společenství. Můžu se omluvit a pokořit. Ne kvůli tomu, že jsem duchovní borec, ale proto, co pro mě a pro něj Kristus udělal.
V 17. a 18. verši čteme:
Přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.

Náš text mluví o židech a pohanech. Jako křesťané máme podíl na smíření s Bohem, které přinesl Ježíš, židovský muž před 2 tisíci lety. Prakticky to ale může znamenat, že různé skupiny lidí Bůh spojuje dohromady. Jak by se jinak mohli potkat v jednom kostele a být spolu? Nejsme klub zahrádkářů. Když se zamyslíme nad tím, z jakých různých dálek nás Bůh svolal a spojil. Tyto dálky jdou napříč zaměstnáními, vzděláním, jazykem, původem, osobnostmi, národy, kulturami atd atp. Boží plán je nás spojit v jednu velkou rodinu Boží lásky. To není nějaká iluze, ale zaslíbení, které se plně ukáže až v nebi. Ale mezitím už tady na zemi můžeme udělat něco proto, abychom si byli blíž. Až budeme stát spolu v jednom kruhu, přemýšlejme nad tím, co můžeme pro druhé udělat a jak se k druhým přiblížit. Není to přiblížení umělé, ale je to přiblížení dané Boží láskou. Je to konec konců Boží láska, která nás pudí, váže a vede. A je to Kristus, který nás spojuje svým Duchem. A je to Boží pokoj, který máme v Kristu, který nám umožňuje udělat další krok směrem k druhému. Zkusme tedy pro Boží lásku jít za druhým či druhou a odložit naše nepřátelství. Když Bůh zbořil ty zdi, není čas nepřátelství zanechat a jednat jako bratři a sestry, jako Boží děti? A co na úrovni společenství a církví? Bude záležet na nás, co s tím. Cestu máme otevřenou. Tou cestou je Ježíš. Amen.
 

Další články


Kam dál

Reklama